Forth Bridge

Vstáváme brzo ráno, budík nastavil Qwert na 5:45. Ale nemusel, celou tak usilovně a nahlas přemýšlel, že jsem byl skoro furt vzhůru a nemohl se dočkat rána. Hned začínáme balit do batohů, já musím nakonec, nesu stan. Ten je mokrej, takže jen stažení vody zabere 15 minut. Qwert mi zatím jde do sušárny pro poncho, ale vrací se s prázdnou. Je tam, jenže zamčený. V jedenáct zavřou všechno, kromě záchodů a otevřou v 7:30. To nás včera nenapadlo. Jsem naštvanej, ale není čas, pokračuju v balení. Qwert zatím doběhl na recepci a když tam nikoho nenašel, skočil k českému autobusu a požádal někoho o pomoc. Tak mi to snad nějací liberečáci vezmou, dal jim na mě číslo. 

Se zpožděním cca 5 minut proti plánu, vyrážíme na cestu k nádraží. Je to přes 2km, možná 3. Každopádně ještě jsme přes půl kilometru od nádraží, když vidíme náš vlak vjet do stanice. Makáme co to jde, Qwert nohy v taškách :-) Nakonec dorážíme 10 minut před odjezdem, totálně schvácený. Většinu cesty do Glasgow píšu včerejší den a snažím se to odeslat. Qwert si suší vložky do bot a pak už jen boty, každopádně jen u nás je otevřené okénko a nestačí to. Přestup v Glasgow a pak na Haymarket proběhne hladce a chvilku po jedné jsme ubytovaní. Místo super, škoda, že nebudeme na snídani. 

Pán nám objednává taxi na zítra v 5 hodin a snídani nám prý zabalí ke dveřím. Chvilku lelkujeme, pak malý nákup a snídaňooběd. No pak už jdeme na ten most, proto jsme tady (South Queensferry). Škoda, že je pod mrakem. Ale kdyby pršelo, stálo by to za prd úplně. 

Asi do šesti couráme po nábřeží a zkoušíme zachytit co vidíme. Železniční most Forth Bridge je vskutku impozantní. Moc nám to nejde. :-) Zajímavé, že vedle stávajího železničního a silničního mostu, roste nový. Nyní budují pilony, hotový má být v roce 2016. Na pláži mě překvapilo, že to co jsem považoval za kamínky, byly tisíce mušliček. :-)

Jinak tu nic není. Je to roztomilá vesnička s tuctem hospod na hlavní a koloniálem za rohem, vedle autodílny. 

Večer se zkusíme vrátit k mostu znovu a pak jen krátký spánek, taxi, letadlo ... a jsme doma. 

Zítra napíšu poslední krátkou zprávu a pak opravím a doplním předchozí příspěvky. Určitě na něčem větším, než je telefon :-)

Glenfinnan - Ben Nevis

Ze včerejška - losos byl - splněno :-)

A přidávám fotku "camperu", který jsme potkali už na Skye. Říkám mu úprava Afganistan :-)

Ráno vstáváme v osm a snídáme, předpověď hlásila mraky, ale je krásně. Balíme batohy do stanu a v autě si necháváme jen fotovýbavu a něco málo proti dešti. Jedeme do Glenfinnanu, kde bychom potřebovali být v 10 hodin, cca 45 minut před příjezdem parního vlaku. Příždíme ale už v 9:30 a protože je nádherně, ještě jednou vybíháme na kopec na Monumentem. Dokonce tam nejsou vidět turisti. Rychle děláme pár snímků, klušeme dolů a zase nahoru na protější kopec. Cestou doháníme dalšího fotografa, angličana, prohodíme palr slov, ale najednou mi někde mizí v roští. Když zaujmeme místo na skále nad tratí, fouká děsný vítr, ale sluníčko alespoň trochu hřeje. Ne jako když jsme čekali u Neist Point :-) Dole pod námi, přes koleje, se objevil ten fotograf a přidal se k nějakému co tam už čekal.  

Během půl hodiny se zatáhli mraky a přišla dvojice (asi) korejců fotit na kompakt a mobil. A hlavně se v záběru objevili další dva maníci se stativem a žlutou (!) plastovou bednou. Skřípu vzteky zubama, ale nedá se nic dělat. Když pak jeden z nich vypustí nad most dron s kamerou, už jen rezignovaně čekám co bude dál. Jestli nakonec budou na fotkách, zjistím až doma. Qwert fotí ze stativu, má nastavenou jednu kompozici a hraje na "první dobrou". Já fotím z ruky - za kopcem se objeví pára a vlak je tady. Podle některých letáků na mostě zastaví, aby se cestující mohli kochat pohledem. Tenhle nezastavil. Asi za 10 vteřin je po srandě a balíme si krám. Zdá se, že to vyšlo! U silnice se zase potkáváme s fotografem, chválí Qwert, že má lepší angličtinu než on sám. Rychle sedáme do auta, máme hodinu na vrácení.

Zastavujeme u značky Pozor kachna (jedna). Fotíme si jí do sbírky :-)

Ben Nevis je zcela mimořádně bez mraků a tak ještě zastavujeme při první příležítosti. Musíme se dostat přes plot na trať, ale co by jeden neudělal pro fotku, že jo. Fort William dnes vypadá zcela jinak, než ho znám. Mnohem pozitivněji. 

Vrácení auta proběhne poměrně rychle. Paní furt říkala OK. Vzhledem ke skotskému dialektu to bylo něco jako "blabla ghr bla OK bla blaaa OK" Tak jsme si sbalili svých pár krámu a vyrazili pěšky do kempu (cca 4 km). Před půčovnou jsme jen na rychlo hodili oko na Ford Ka a Fiesta. Ještě, že je v neděli neměli stejně bychom se do nich nevešli. 

V kempu odhazujeme stativy a sbíráme odhodlání. Jsme přímo pod Ben Nevisem, je hezky a jsme tu naposled. Chvilka váhání, jestli jít v kaťasech (naštěstí jsme se shodli, že moc fouká), místo teleobjektivů dáváme do brašen siggovky s vodou. Znovu aktivuju Garmin Tempe, teplotní senzor. Včera jsem ho vypnul, v autě to nemělo smysl. Je 13 hodin, 19 stupňů, fouká silný vítr a my vyrážíme na vrchol nejvyšší hory Spojeného království - Ben Nevis (1344 m http://cs.wikipedia.org/wiki/Ben_Nevis). Kemp je výšce asi 20 metrů nad mořem, takže to bude zážitek :-) 

Už prvních cca 300 metrů stojí za to. Zatímco normální cesta začíná v dole v údolí, my se připojujeme z boku od Youth hostelu. Asi do 700-800 metrů je hezky, jen hrozný vítr. Vidíme West highland way i údolí z prvního dne (Cona Glen). 

Asi v 900 metrech začínáme vstupovat do mraků, které se slušnou rychlostí převalují přes horu a objevuje se první sníh. 

Od asi 1100 metrů jdeme sněhem. Klouže a dost vysiluje. Vzal jsem jen jednu kalorickou tyčinku (Qwert nic), nějak jsme v tom fofru zapoměli, motivuju Qwerta, že ještě pár set metrů a dostane půl pišingru :-) Myslím, že to komentoval, ale máme zmrzlý držky (teplota spadla na 4-5 stupnu, pocitove 0) a ve větru, co tu fouká, nic nerozumím. Je tak silný, že ná sráží hůlky. Čekám kdy o ně zakopnu. 

(Dneska -sobota- se mi nedaří zjistit kolik včera foukalo. Ale dnes fouká mnohem méně a prědpověď na odpoledne je 45, nárazově 55 mil v hodině. Takže řekněme 60 - 100 km/h). Když se konečně vyškrábeme na kopec (nahoru jsme to dali za 3 hodiny), potkáváme 2 skupiny čechů. Jedny fotíme a oni výměnou nás. Jsme děsně zmrzlí, Garmin ukazuje 3 stupně. Pocitově je pod nulou. Vítr je tak prudký, že se všichni motají jak ožralí a tváře mají z návětrné strany větrem zpláclý :-) Rychle hledám kešku, dávám si limit 5 minut. Zalogovat bez rukavic je peklo :-)

Pak ještě naposled zdržím Qwerta s žádostí o mobilní fotku do blogu. To už mě proklíná. 

Prcháme dolu, po sněhu spíš kloužeme, chceme co nejrychleji do tepla. Bohužel, kousek pod hranicí sněhu začíná krápat a od cca 900 metrů silně prší, vítr trhává déšť do vodorovna, do tváří seká jak jehličky. Nerad oblíkám poncho, ve větru je dost nepohodlný. Stejně jsme do půl hodiny totálně mokří, hlavně kalhoty a voda zatéká do bot i vrchem. Cesta dolů se tím zpomaluje, žulové kameny kloužou. Do kempu se vracíme před půl sedmou, po 2 hodinách od opuštění vrcholu. GPS ukazuje 8 stupnu, 17,2 km a 1630 nastoupaných metrů. Jsme durch, ale máme to a to se počítá. 

Bereme útokem sušárnu. Postupně sušíme kalhoty, trika, mikiny, ponožky. Poncho nechávám sušit na věšáku. Problém jsou boty, jsou uvnitř úplně mokré, Qwert je musel vylít. Zavrhuju sušičku (na boty) a tak nakonec jdeme do hospody s úpravou - já obložený nohy toaleťákem, Qwert papírem vytáhl to nejhorší a do hospody jde s každou nohou v igelitce (samozřejmě nenápadně). Dáváme si jídlo a pivo. Utíkáme také před najezdem českého autobusu. Okupují umývárnu nádobí, kde přes zákaz vaří, všechny zásuvky i na záchodě. Na záchodě jeden kluk přes hodinu něco suší fukarem na vlasy nebo ruce atp. Je to peklo. A okolo desáté jdeme spát. Já mám skoro vysušeno, jen poncho nechávám přes noc. Qwert má mokré boty, jinak to celkem jde. Furt prší :(

Pozn:

Přestože zůstanu vždycky pyšný, že jsme Ben zdolal a v takovém větru, sluší se dodat, že spousta lidí, které jsme potkali, byli v rozmezí 50-70 (možná i více let). Mají můj respekt. Poslední zajímavá kategorie jsou běžci. Zcela nalehko rychle stoupají a pak kopec seběhnou. Prý v rámci Three Peaks Challenge (zdolání 3 vrcholů během 24 hodin)

Tioram Castle - Morar

Na začátek pokračování včerejška. Paní, která se vedle nás podivovala velkým batohům se nás ptala jakým jazykem mluvíme. Zdálo de jí, že děsně rychle melem :-) Taky se smála manželovi, že chodí jak napr**ná bělice (většina návštěvníků baru měla problém s chůzí). My se smějem taky a máme na to právo. Už jsme sem došli po svých (jen tu tenkrát bylo málo lidí aby se smáli nám). 

Taky jsem neodolal a koupil si panáka whisky (Highland Park 12y). Kde jinde, než v Climbers baru v Glencoe :-) V hotelu v Edinburgu by to nebylo ono. Panák byl poctivě odměřený - měrku barman podržel nad skleničkou a když začala přetékat, přelil jí do skleničky. Rozhodně nejsem škodnej. Tedy, škoda, že nemají lepší sklo, ale nejsel v hotelu, že jo. 

Po překvapivě teplé noci (o půl noci bylo 10 stupnu, nad ránem 9) koukáme ráno na obrovský provoz na WHW. Od hotelu právě odchází skupina asi 20 sedesátníků. Na dohled máme několik skupinek po 2-4. Tolik jich tu tenkrát nebylo. Počkáme až odejdou a nanosíme věci zpátky do auta. Cestou do Fort Williamu se znovu stavujeme v Glencoe, ale tohle místo se fotkám statečně brání. Tak se alepspoň naposled pokochám a nakonci udolí si s gustem posnídáme :-)

Dnešním cílem je Malaig. Když projíždíme Glenfinnan navrhuju odbočku na další "konec světa" a Qwert souhlasí. Sjíždíme z hlavní silnice a za chvíli už zase hrajem hru o "passing place" (kdo zastaví první). Poslední 2-3 míle jedeme po neurdžované silnici a odměnou nám je hrad Castle Tioram. Za přílivu a sluníčka určitě hezké místo, dneska alespoň neprší :-) Zůstáváme minimálně hodinu. 

Cestou zpátky na hlavní je z kopce cedule "max 30". Zrovna je kus hezké cesty, Qwert brblá, že by se zrovna dalo jet. Jen co dořeknu "a kdo by tě v týhle prdeli změřil..." mineme policajty v protisměru :-) Pod kopcem zastavujeme vyfotit varovné cedule. Mám pocit, že se dodávají ve formě prázdného červeného trojúhelníku a doplňují se podle potřeby - kůň, ovce, kráva, traktor ... Evidentně už to baví i místní viz obrázek :-)

Další zastávkou je Morar, kde by měla být písečná pláž. Nejdřív zkoušíme Loch Morar, ale jen projedeme okolo. Další jezero s kopci v pozadí a ještě pod mrakem. Vracíme se kilometr k pláži, parkujeme a jdeme s klasickou výbavou (foťák, objektivy, stativ, gps a odhodlání) dál pěšky. Zrovna je odliv, tzn. hodně písku, málo vody. Couráme tu snad 2 hodiny, ale vyfotit se mi to asi nepovedlo. A to jsem si i vyběhl na kopec. Alespoň panorama mobilem :-)

Jako satisfakci lovím kešku. Když vracíme zpátky k autu, už zvažujeme návrat do kempu, ale do Malaigu jsou to 3 míle, tak se chceme podívat. V tu chvíli vídíme na horizontu znovu páru a vlak. Vůbec tu neměl (podle jízd. řádu být)! Štve nás, že jsme to nevěděli a jedeme do Malaigu za ním. Chvilku ho očumujeme na nádraží, pak přes ulici kupujeme snídani a odjíždíme do známého kempu ve Fort Williamu, na 2 noci.  Kemp je zase neuvěřitelně levný (14 liber s autem, 11 zítra bez auta). Prostě pravidlo "čím lepší, tím levnější" funguje spolehlivě. Qwerta ještě napadlo, že zítra, až vrátíme auto a zůstaneme jen s batohy a stanem, přijdou francouzi a my můžeme machrovat :-) Až se zakempujeme, půjdeme do nám už známé hospody. Doufám, že tu budou mít toho lososa. Rozhodně tu budou mít místní pivo :-)

Zítřejší plán schválně neprozradím, uvidíme jak to klapne. 

Urquhart Castle - Caledonian Canal - Glencoe

Dnešní den začínáme návštěvou Urquhart Castle na břehu Loch Ness. No, dokonalá továrna na peníze. Hrad je vidět pouze úzkým průhledem z parkoviště autobusů, kdo chce víc, musí tunelem okolo kasy - za 7,90. Takže se moc nezdržujeme a pokračujeme k Fort Augustusu na Caledonian Canal, se zastávkou u Falls of Moriston. Zatím pořád svítí sluníčko, ale mraky v dálce přibývají. 

Ve Fort Augustusu okoukneme zdymadla, asi hodinu pobudem. Ve dvě odpoledne pokračujeme dál. Cestou několikrát spravují silnici, ale tentokrát nestačí počkat na zelenou, ale celá kolona musí projet stavbou za zaváděcím vozem - což je smart s majáčkem. Je legrační. Jezdí tam a zpátky a "převádí" dospělá auta :-)

Před Fort Williamem se zastavujeme u Commando Memorial památníku. Vůbec je všude vidět, že Spojené království bylo (a je) ve spoustě konfliktů, armády si váží a ctí památku padlých. Po sluníčku už není ani památky. 

Sjíždíme do Fort Williamu, nakoupit v Lidlu :-) Na nádraží si vyzvedávám jízdenky na sobotu, kupoval jsem je včera přes mobil, vyjde to výrazně levněji. Než se vrátíme do auta, čekáme na návrat parního vlaku, známého z Harry Pottera. 

Na nádraží vyfotit nejde a stejně přicouval (lokomotiva jela pozpátku). Přesto když jdeme k autu a lokomotiva přejíždí na druhou stranu, běžíme podle plotu a bezhlavě cvakáme. Přitom jsme šlápli do něčeho nedobrého. Následují cestu přes Ballachulish do Glencoe se snažíme auto marně vyvětrat, bohužel auto smrdí jak týden stará ryba. V údolí Glencoe je hnusně a tak jen 2x krátce stavíme. 

Dnešní cestu končíme u King House Hotelu, kde stavíme stan. Večeříme v autě pečivo, sýr a salám z Lidlu a jdeme se do, nám již známého, baru ohřát k pivu :-) Bohužel je tu narváno francouzi a obě zásuvky obsazené. Začínám mít obavy, na zítra nemám rezervu do foťáku (mobily dobíjíme z auta, navíc tím z mého můžeme i pouštět hudbu. Auto si s iPhonem perfektně rozumí). 

Vedle nás si přisedli angláni, kteří šli na lehko (s malým batůžkem, věci si evidentně nachali převézt). Když paní viděla jak se francouzi derou ven s velkými batohy, s úžasem to komentovala, něco jako "hele na ty bágly, jak to můžou nést". Už chápu, že jsme s našimi batohy vzadu i vpředu, působili až nelidsky :-)

Applecross

Nejprve malá omluva. Překlepy a chyby v názvech opravím doma. Teď jsem rád, že něco odešlu. 

Včera jsem skončil, když jsme čekalo na západ slunce u majáku Neist Point. Čekali jsme 3 hodiny a nakonec jsme doslova utekli, protože byla ukrutná zima. Jestli z toho bude alespoň jedna hezká fotka - nevím. Ale atmosféra byla fantastická (pouze rušená cvakáním Nikonu bláznivého taliána "kropiče"). 

Odjížděli jsme před desátou a vrátili se zpátky do Sligachanu. Postavili stan, uvařili večeři a po panáku whisky zalezli spát. 

Dnes se po osmé budím do slunečného rána, zpocenej protože na mojí stranu pálí sluníčko a ve stanu je vedro. Nasnídáme se, usušíme a jedeme do Kyle of Lochalsh, nakoupit, vybrat peníze a naposledy vyfotit most na Skye. Protože fakt nevíme kam (něco máme v plánu až na čtvrtek a pátek), objíždíme Loch Carron a jedeme přes Bealach na ba. Silnice stoupá někam k 700 metrům, úzká na jedno auto, jen občas je vyhýbací pidimísto. 

Nahoře výhledy nic moc, děsně tu fouká, ale loguju si kešku :-)

Sjíždíme pak k Applecross, podle mapy zátoka s písečnou pláží. No, tomu kdo značil do mapy písečné pláže, bych je rád osobně ukázal. V Applecross sice písek je, ale představovali jsme si to jinak. Alespoň je tu hezky. Nechceme se vracet a tak pokračujeme mini silničkou podél pobřeží. Dokonce koukáme na Old Man of Storr z druhé strany. Ve chvíli kdy se dostaneme na severní "mys", cesta se začne vlnit nahoru, dolu, doleva, doprava - nevím jestli mám Qwertovi závidět nebo naopak. Rozhodně je na co koukat. Vyhledy do Loch Torridon a na protější kopce jsou nádherné. 

Přes Shieldaig přijíždíme do Torridonu, kdy jsme chtěli přespat. Jenže je teprve pět, na focení tu být nechceme a tak se rozhodujeme jet přes Achnasheen dál a odjet si něco na zítra. 

Poslední zastávku si dáváme u vodopádu. Bohužel se nedá rozumně vyfotit a tak pár marných pokusech a chvíli čumákování na vodu, jedeme konečně do kempu. 

Spíme kousek od Inverness, u vesnice Beauly. Jsme docela unavení, Qwert především. 

Zítra chceme navštívit mimimálně jednu skotskou "ikonu" :-)

Isle of Skye

Ranní focení se nekonalo, do půl deváté pršelo. Po desáté máme sbaleno a jedeme do Taliskeru. Na prohlídku nejdeme, Qwert není na whisky, já už jednu palírnu viděl a jako vždy chybí čas. Přesto jsem rád, že jsem zašel dovnitř a můžu říct "byl jsem v Taliskeru" :-) 

Na večer jsme si koupili panáka a vydali se do Portree. Schválně nedeme po hlavní, ale  úzkou cestou přes kopec. No na focení to nebylo, ale zážitek rozhodně. Musel jsem i před auto, probrat z lenošení jehně :-)

V Portree parkujeme na náměstí, na 30 min zdarma. Rovnou táhnu Qwerta do přístavu, z nostalgie si fotím masnu, kde jsme s Hankou kupovali Haggis. V přístavu je krásně. Klid, pohoda, hezké světlo. Na nábřeži sedí lidi, čučí na vodu a baští Fish & Chips. Mám furt hlad a tak za chvíli sedíme s nimi s vlastní porcí. Ještě toho lososa a mám kompletní skotskou kuchyni :-)

Kupujeme v krámě něco na snídani a pelášime k Old Man of Storr. Když tam přijedem, zjišťujeme, že světlo jde jinak než jsme čekali a první reakce je - jedeme dál. Nakonec mi to nedá a ženu nás nahoru, co kdyby. Už jsem přeci nikdy nepojedu. A byla ty myslím dobrá volba. Nemáme ty klasické fotky, ale něco z toho vyjde. 

Sbíháme zase 400 metrů (výškových) dolů a jedeme dál na sever. Tentokrát, ale odbočíme vlevo a překleme kopce. Zase nová zkušenost (díky Donkey) 

Pak už rovnou na Neist Point. Jsme tu včas (jak jsme chtěli), ale brzo na focení. Musíme počkat pár hodin, světlo je moc ostré. Alespoň je tu internet a tak odesílám včerejší a dnešní příspěvek. 120 metrů nad mořem a s výhledem na maják :-)

Předběžně se chceme vrátit do stejného kempu, další plán zatím nemáme

Eilan Donan - Sligachan

Ráno vstávám jako první v osm. Už asi hodinu mě budí další kulinářské pokusy dvojice "velká-malej", je s nima fakt sranda. Qwerta budím, až když mám sám skoro sbaleno, vůbec se mu nechce :-) Posnídáme a nahodíme batohy. Jde to líp než jsem čekal (přeci jen mám ještě na rameni žluto zelenou modřinu), ale na dlouhou túru to není. Na nádraží to máme 50 metrů a přesně minutu před jedenáctou odjíždíme vlakem do Fort Williamu. 

Velká a malej jedou s náma vlakem

Ve městě jdeme do "íčka" zjistit adresu půjčovny aut. Mám v záloze adresu Sixtu, kde nemají malé vozy. Samozřejmě, že půjčovna je na druhé straně města (cca 2km) a navíc zastupuje Sixt :-) Chceme malé a levné auto (Ford Ka nebo Fiesta), ale není k dispozici. Nakonec kývneme na Fokus. Zdá se mi to moc, dokud do přistaveného auta nedáváme batohy. S trochou násilí je nacpeme do kufru a konec, nic se už tam nevejde :-) Řídit bude Qwert - je mladší, nikdy neřídil vlevo a má řidičák (s sebou ) Je z toho přiměřeně nervózní :-) Nejme vůbec připraveni na cestování autem. Půl roku jsem chystal pěší trasu. Přesto jediná šance je abych něco vytáhnul z paměti, na hledání na internetu není připojení -čas ani peníze. Posílám nás k hradu Eilan Donan a na ostrov Skye. Po cestě stavíme kdykoli nás něco zaujme, někdy po 200 metrech. K hradu přijíždíme po třetí hodině a stručně řečeno - lítáme okolo, jak se mění světlo. Hlavně neprší a tak máme spoutu možností. Když konečně odjedeme, hned za mostem stavíme znovu a znovu fotíme hrad z jiné strany. 

Na Isle of Skye nás táhnu do Sligachanu, kde je kemp a minule jsem neměl šanci tu fotit. Znovu tu blbneme hodiny s foťákem. Světlo není ideální, ale kdo ví kdy začne pršet, že jo. Navečer už jen uvaříme večeři, cvakneme pár západovek a jdeme na pivko. 

Do stanu zalézáme okolo jedenácté. Venku je 7 stupňů a spacák láká. Zítra by mělo být hezky, máme hrubou představu co dál, tak uvidíme. 

P.S. - není tu mobilní internet a tak budu odesílat zprávy jak to půjde

Glenfinnan

Po včerejším utrpení jsme vyspávali snad do deseti. Pak vklidu posnídali a zvažovali co dál. Mělo být pod mrakem, ale venku to vypadalo celkem slušně a tak jsme vzali výbavu a vyrazili na místní okruh okolo Viaduktu. Tenhle betonový železniční most z konce 19.století se v poslední době proslavil ve filmové serii Harry Pottera. 

I když je cesta pěkná resp. taková na jakou jsme zvyklí, nejde se mi dobře. Hnáta bolí. Jinak postupně nacházíme místa, odkud asi filmaři snímali most. Chybí nám jen ten parní vlak. Bohužel začíná sezonu v pondělí. Pak stoupáme na vyhlídku nad Glenfinnan monument, opět typický pohled z filmů z HP - stačí si domyslet hrad a odmyslet ten monument :-) 

Máme v plánu jít na pivo, ale v hotelu nikdo není, vrátíme se večer. Zatím jdeme zpátky k nám a vyhříváme se (a sušíme) na nádraží. Okolo čtvrté znovu jdeme na okruh, abychom měli lepší světlo, jenže jen vylezeme nahoru, začne lijavec :( Jako zmoklý slepice se vracíme usušit co bylo už suché a najíst. 

V vagónu (spíme ve starém spacím vagónu) je s námi anglický pár, o a jako čarodejnice, on jako trpaslík. Obsadili kuchyň a tak čekáme. Qwert zatím suší foťák. Za chvilku spustí alarm, protože ta dvojka spálila svoji dobrotu (kuskus, houby, losos). Když se uklidí a vyvětrá, nastupuje Qwert a za chvilku se uklízí znova - vyběhla mu polívka :)

Po jídle jdeme na pivo a předvědčím Qwerta, že jdeme do vzdálenějšího hotelu k vodě, i se stativy. A hodí se, u vody chytneme nádhernou duhu. 

Hotel je však obsazený svatbou a musíme zpátky do kopce k nám. V hotelu nás čekají 2 překvapení - kanaďani a Plzeň.

Dáme tedy 2 plzničky a při odchodu řeč s kanaďany. Zjišťujeme, že trasu šli fakt 2 dny, viděli spoustu žab (!), žádnou vysokou (?). Jsou na dovolené na 5 týdnů. Jsou fajn, přejeme si do dalšich dnů a jdeme spát. (Teda Qwert, já zas hodinu píšu a edituju blog)

Zítra jedeme do Fort Williamu, zkusíme si půjčit auto. Užijeme si to prostě jen jinak :-) Držte nám palce

Cape Wrath Trail - den první/poslední

Ráno jsme vstali na budíka v 8 hodin a začali se balit. Okolo deváté jsme se vydali do města pro outdoor propriety (kartuši a repelent), já si ještě skočil do Tesca pro snídani. Než jsme se vrátili k přívozu, začalo pršet. Předpověď na dnešek nic moc, všude ležely těžké mraky. Do přívozu s námi nastupují 2 kanaďani a mladý pár z UK. Kanaďany jsme viděli už ve vlaku. Jednoho z nich jsem přejmenoval na skautíka, furt pobíhal po vlaku se sveřepým výrazem a v kraťasech :-) Na to, že jim bylo cca 60, měl skautík batoh cca 30 kg těžký. 

Když jsme vystoupili z lodi, chvíli jsme šli ve skupině. Pár se oddělil první, v první hospodě. Kanaďani odpadli po kilometru, začali štelovat batohy. Mám je v podezření, že to je jejich první zkušenost. Batohy měli děsně sbalený, bederáky povolený - to není na dlouho. Přibližně v ten moment přestalo pršet. Prvních 10km nebylo ani moc co fotit, ale před odbočkou od moře do údolí přišel první báječný moment. Sluníčko a hezké místo, že jsme se zasekli na půl hodiny. Nejen, že se nám místo líbilo i by se tu hezky spalo. 

Začali jsme stoupat údolím a poprvé nás napadlo, že to bude tězký den. Měli jsme za sebou 15 km a nebyli jsme ani ve třetině cesty. Únava se začíná hlásit, ale je nadherné okolí nám dává zapomenout (trochu). Cesta se vlní podél říčky, se spoustou peřejí přes kameny. 

Je polojasno, sluníčko svítí skrz nevelké mraky. Je tu krásně, dovedu si představit, že tu zůstaneme pár dní. 

Přesto musíme dál, čas běží a mě stále ví bolí levá noha. Někdy na začátku dne jsem blbě stoupnul a teď mě bolí pod kolenem. Je s podivem, že cesta je stále lepší, evidentně nově upravená. Jenže pak náhle končí. Daváme si tedy poslední odpočinek před stoupáním na hřeben. Máme málo vody a tak se jdeme z řeky napít - chvilku jsme váhali, ale nakonec jdeme do toho :)

Stoupání do kopce je záhul. Cesta je příkrá a jsme zase pomalejší. Na rozcestí uhýbáme doprava a po vrstevnici se vracíme kus zpátky. 

Výhledy berou dech. Bohužel po asi 10 minutách kontroluju v GPS trasu a zjišťuju, že jdeme blbě. Rozhodujeme se nevracet a nejkratší cestou se vrátit na stezku. Nejdřív musíme asi 50m na hřeben a pak cca 600m na cestu. Zleva i zprava jsou stáda vysoké, už je to asi 5. stádo. Qwert říkal, že tam byly stovky žab, já žádnou neviděl (určitě kecá). Dostat se dolů není žádný med. Klouže to, v jednu chvíli jdu k zemi a při pádu ohýbám hůlku. 100kg je holt slušná páka. 

Když jsme se konečně jsme dostali na cestu - a začlo opravdové utrpení. Cesta je plná vody, bahna, trávy a vřesu. Místy je 20 cm vody. Jdeme pomalu, bahno máme až na kolenou. Několikrát nám to klouzne, Qwert jde 2x k zemi. Nejvíc klouže vřes, je jak rozmočenej chleba. Takhle je to asi 7km. Teprve cca 7km před cílem se cesta lepší. Tam také potkáváme nějakého walkera, který když vidí cestu a nás, vzdává a otáčí. 

Na ubytování dorážíme v devět večer, po 11 hodinách a 40km (včetně přívozu cca 2 km). 

Jsme totálně vyřízený. Skoro nemůžu chodit, mám na ramenou modřiny, jak mi ke konci sklouzával batoh. Je jasný, že nemůže dál. Cesta dál je podobná a prostě na to nemáme. Sere mě to, ale za každou cenu to nedává smysl. Domlouváme si ubytování na 2 noci a po večeři jdeme spát. 

Cesta po Cape Wrath pro nás tímto skončila a dost pravděpodobně vůbec putování skotskem (s batohem). Co bude dál - uvidíme v příších dnech.